"Opravdu jsem se moc snažil", zněla slova mladého muže. Tolik si přál zažívat ve svém manželství skutečné partnerství, blízkost, intimitu. Jeho partnerka s ním však sdílela pouze rodinný život. To bylo vše. Bez blízkosti, bez slov, bez intimity. Bez jakéhokoli sdílení.
Tento stav vydržel rok.
"Nepotřebuji hospodyni, potřebuji partnerku. Potřebuji ženu, s kterou budu
sdílet i maličkosti, z kterých se budeme společně těšit."
Ona mu to však dát nedokázala. A čím víc on postrádal
partnerku, tím více se ona snažila být pozornou a pečlivou hospodyňkou, matkou,
kuchařkou.
A to vše dále bez slov, bez jediného dotyku,
pohlazení, pochopení. Doufala, že tím mu nahradí to, co mu dát nedokáže.
Oba se moc snažili. Záchrana
jejich manželství je oba stála
mnoho sil.
Ona jej však jako muže odmítala. Stačilo
jí žít rodinný život. On v ní však toužil mít
především ženu.
Smutně se mi podíval do očí: "Chci se rozvést.
Už takhle dál nemůžu. Trvá to už přes rok, kdy se mě naposledy dotkla. Nesmím
jí ani chytnout venku za ruku."
Chápu jej: "Je těžké stát se dobrým partnerem někomu, kým jsme jako partneři odmítáni."
Ne vždy je záchrana vztahu jediné řešení k naplněnému životu. I když nás to mnohdy bolí, musíme dát sobě i svému partnerovi volnost a možnost prožívat naplněný vztah s někým jiným. S někým, pro koho je stejně tak důležité mít vztah založený na rovnováze, partnerství, sounáležitosti, důvěře.
Rozchody jsou pak mnohdy bolestivé, ale přesto je lze zvládnout se vzájemnou úctou a slušností.
