„Ať dělám, co dělám, myslím pozitivně, vysílám přání, věřím, že se výsledek dostaví, a přesto se nic neděje. Věřím, že to jinak funguje, ale ne v mém případě".

Hlas mé klientky je plný smutku, zloby, frustrace. Přesto tam někde ve skrytu její duše plane naděje, víra, že existuje řešení, cesta, jak to vše změnit.

"Co si představujete pod pojmem Zázrak?" ptám se se skutečným zájmem.

"No přece něco naprosto nečekaného, magického, možná i nadpřirozeného. Neumím to dost dobře popsat. Zkrátka něco, co se děje ostatním, ale mně ne".

"A co jste dosud udělala vy sama proto, aby se takový zázrak dostavil?"

Nechápavě se mi zadívá do očí.

Najednou mi v mysli vyvstane vzpomínka na jednu krásnou a vtipnou anekdotu.

"Slyšela jste někdy příběh o faráři a povodni?"

Zvědavě kývne hlavou na znamení, že ne.

Pouštím se do vyprávění:

"V kostele káže kněz, když v tom se spustí silný déšť. Prší a prší a voda začíná vše zaplavovat. Lidé utíkají pryč. Jeden z věřících na faráře volá: "Pane faráři, pojďte honem, zachraňte se."
Ale farář se usměje a praví: To je v pořádku synu, mě zachrání Bůh.

Po chvíli, kdy už je voda téměř po kolena, přijede před kostel auto a řidič volá: "Otče, honem nastupte, musíte pryč."
Farář opět s úsměvem odmítne: "Mě zachrání Bůh."

Déšť však neustává a voda nebezpečně stoupá vysoko až po pas. V tom před kostel připluje loďka s mužem. Ten volá: "Pane faráři, pojďte, honem, pomůžu vám."
Farář opět odmítne se slovy: Děkuji synu, není třeba utíkat, Bůh mě zachrání."

Voda však stále stoupá, až faráře donutí vyšplhat na střechu kostela. Přiletí vrtulník se záchranáři. Spustí lano a volají: "Otče, chyťte se, my vás vytáhneme."

"Nedělejte si starosti, to je v pořádku, Bůh mě zachrání." zněla opět odpověď.

A tak vrtulník odletěl i bez faráře. Voda stoupá dále, až milého faráře pohltí a ten utone. Najednou se ocitne před samotným pánem Bohem.
"Pane Bože" ptá se, "to jsem ti byl špatným služebníkem, že jsi mě nezachránil?"

I praví Bůh: "Milý synu, poslal jsem ti auto, loďku a vrtulník. Co více jsem pro tebe měl udělat?"

Dokončím své vyprávění a odmlčím se.

Žena sedí bez hnutí, s nepřítomným pohledem odvráceným k podlaze. Po chvíli zvedne zrak, souhlasně kývne hlavou, a s úsměvem pronese: "Myslím, že jsem to pochopila. A teď už chápu i vaší otázku." Po chvíli pokračuje: "Jednoduše řečeno, nejdřív něco musím udělat, a pak budou chodit i ty zázraky, že?"

S úsměvem přikývnu. "A pak stačí, aby byl člověk vnímavý a otevřený, a přijal způsob, jakým se k němu i ty malé zázraky můžou dostavit." doplňuji její slova.

O dva týdny později opět sedí proti mně. Spokojeně se usmívá. "Funguje to! Tomu neuvěříte, co se mi stalo...". A pustí se do vyprávění svého příběhu.

Od září 2017 NOVĚ také v Praze !

Máte-li jakékoli dotazy, kontaktujte mě zde.