Kdo z vás se s touto větou ještě nikdy nesetkal? Asi mi dáte za pravdu, že málokdo z nás.
Většina z nás se s touto výtkou setkává nejvíce v roli dcery, syna, zkrátka potomka. Úmyslně nepoužívám termín „dítěte“, protože my sami už dětmi nejsme (ačkoli se tak mnohdy stále cítíme). Přesto se nám neustále dostává pomoci ze strany našich rodičů i ve chvílích, aniž bychom o ni žádali. Důsledkem pak bývá rozčarování našich blízkých nad naší nevděčností.
Mnozí z nás sami používáme tuto formulku vůči vlastním dětem, partnerovi, rodičů, nejbližším přátelům, aniž bychom si uvědomovali, čeho se tímto sami dopouštíme. Snažíme se druhému pomoci, aniž, by nás o to žádal, děláme, co je v našich silách a s čím se setkáme? S nevděkem! Mnohdy nám je dokonce za naši snahu spíláno! Kde je tedy chyba? V dotyčném „nevděčníkovi“? Samozřejmě, v kom jiném! Tak celou situaci vyhodnotí drtivá většina z nás.
Faktem však je (a nebude se vám to líbit), že je to především o nás a našem přístupu k druhým. O našem pojetí samotného významu slova pomoc.
"Z psychologického hlediska, pamatujte: Nevyžádaná pomoc není pomoc!"
Nabízí se hned otázka: Jak tedy můžeme poskytnout pomoc druhým?
Jak již víme, každá mince má dvě strany. Jedna strana mince je umět pomoc poskytnout, druhou stranou je pak umění pomoc přijmout. Tady se setkáváme s velkou výzvou: Jak si vlastně o pomoc říct? Nebudu odmítnut? Mám si vůbec o ni říct? Vždyť každý musí „vidět, nebo cítit“ z mých náznaků, že pomoc potřebuji.
Denně se ocitáme v obou rolích: v roli „pomáhajícího“, i naopak v roli „pomoc hledajícího“.
Záleží zejména na tom, jak k oběma rolím přistupujeme, protože každá z nich má svá úskalí a ne vždy jsme v ní úspěšní.
V roli „pomáhajícího“ se setkáváme v životě se 3 nejběžnějšími způsoby pomoci.
Správně tušíte: pouze jeden z těchto způsobů je skutečnou účinnou pomocí, přinášející úlevu, útěchu a mnohdy i řešení. Mnohdy stačí se pouze o svém problému vypovídat, a pocítíme okamžitou úlevu. Samotné pochopení nás a našich potřeb se pak stává tím, co skutečně jako pomoc vnímáme a co nám přináší úlevu, sílu, chuť nalézt řešení a nevzdávat se.
1.Nevyžádaná pomoc
Tento druh pomoci jsme si už zmínili v samotném úvodu. Tuto pomoc poskytujeme druhým, aniž by si o ní řekli. Ano, teď namítnete „ale když vidím, že ho/jí něco trápí, to mám jen tak nečinně přihlížet? Musím něco udělat!“ Samozřejmě, my sami cítíme bolest, pokud přihlížíme utrpení druhého, jeho bolu, beznaděje, zármutku. Obzvlášť, je-li tou osobou někdo nám blízký…
Pak ale věřte, že je mnohem více na místě se zeptat, jak můžeme druhému pomoci? Co pro něj můžeme udělat? V mnohých případech se setkáváme s tím, že nás druhá osoba odmítne. Se slovy „s tím si musím poradit sám.“ A je možné, že má pravdu. Ovšem, už jste svoji pomoc nabídli a druhý ví, že s vámi může počítat. Jestli využije vaší nabídky, či nikoli, je jen a jen jeho svobodná vůle. Rozhodně se vyvarujte jakékoli „akce“ na vlastní pěst. Výsledkem pak může být právě opačná reakce, než jakou byste očekávali. A mnohdy můžete celou situaci ještě zhoršit.
Jak by se vám líbilo, kdyby za vás někdo řešil váš problém aniž byste o to skutečně stáli? Jaké by byli VAŠE reakce? Mnozí z nás problémy berou jako výzvy, snaží se sami najít řešení. V těchto případech je pak naše nevyžádaná pomoc více ke škodě než užitku.
2.Vyžádaná pomoc – pomůžu, hned jak budu mít čas:
S touto formou pomoci se setkal určitě každý. Požádali jste někdy druhého o pomoc a on, ačkoli by určitě velmi rád vám ochotně pomoc přislíbil, nepomohl. Tedy ne ve chvíli, kdy jste ji potřebovali. Není to ze strany druhého mnohdy špatný úmysl, jednoduše se mu to právě v tu chvíli nehodilo, neměl čas, ale pravděpodobně pomoci chtěl.
Taková pomoc také není pomoc. Platí to i o nás. Pokud nás někdo o pomoc požádá, měli bychom mít na paměti, že už jen samotná prosba o pomoc může být pro druhé velmi obtížná. A pokud se i přesto rozhodli nás o ní požádat, je to zřejmě z velmi vážných důvodů. Ačkoli nám třeba nepřipadá celá záležitost důležitá, pro druhého může mít ohromný význam. Pak si zaslouží, abychom mu přislíbenou pomoc poskytli. Hned! Žádné? „Až budu mít chvilku“, „Až se k tomu dostanu“.
3.Vyžádaná pomoc – skutečná pomoc
Pomoc, o kterou nás druhý žádá, a my jsme mu skutečně nápomocni, v tomto případě se jedná o skutečnou POMOC. Ovšem, je třeba pamatovat na to, že pomoc poskytujeme takovou, o kterou jsme žádáni. Spousta lidí si myslí, že by jejich způsob řešení byl lepší, než o jaký jsme byli žádáni. A pokud si nejsme jisti, stačí se ujistit, zeptat se dotyčného, „Jak konkrétně ti mohu pomoci? Co mohu pro tebe udělat, abych ti opravdu pomohl?“
Pokud je druhý v situaci, kdy ani sám neví, co by mu mohlo pomoci, může už samotnou pomocí být náš přístup a společné hledání řešení. Někdy to může být už i jen skutečnost, že jsme druhého vyslechli. Tato pomoc mívá ohromné účinky.
Poskytnout pomoc, jak jsme se již zmínili, je jednou stranou mince. Ale upřímně, umíte si o pomoc požádat?
Žádat, či nežádat? A jak?
Kdo z vás umí požádat o pomoc? Pro většinu z nás je prosba o pomoc velmi tvrdý oříšek. Nechceme se znemožnit, ukázat své slabiny, svojí bezmoc a zranitelnost. Máme mnohdy strach z odmítnutí, z výsměchu. Proto se snažíme se vším vypořádat sami. Sami si pomoci. V mnohých případech se nám to daří a jsme pak na sebe náležitě pyšní, naše sebevědomí narůstá.
Ovšem, jsou situace, kdy skutečně pomoc našeho okolí je nezbytná. A tady nezbývá, než si o ni říct. Jak však o pomoc žádáme? Zamlžujeme! Voláme o pomoc nepřímo, naznačujeme, co nás trápí, jak si nevíme rady a druhá strana mnohdy našemu volání nerozumí, neslyší nás. Pokud skutečně chceme druhého žádat o pomoc, je nejdříve nutné si ujasnit, co skutečně chceme a kdo by měl být tím, koho chceme požádat.
Následně tuto osobu přímo kontaktovat a sdělit svojí prosbu o pomoc. Ano, může se stát, že nás odmítne. Ale neznamená to, že je hned špatným člověkem. Je možné, že jeho odmítnutí ani nesouvisí s námi. Proto pokud je to možné, najděte náhradní plán B a obraťte se na jinou osobu. Je zvláštní, že většina lidí se shodne v tom, že od člověka, od kterého pomoc nejvíce očekávali, se jim pomoci nedostalo, a naopak pomoc přišla od toho, od koho by ji ani v nejmenším nečekali.
Takže shrnuto: Pokud žádáme o pomoc, žádat přímo, se slůvkem prosím, oslovit konkrétní osobu (osoby) a také za tuto pomoc být vděční. Samozřejmě se může stát, že výsledek této pomoci nemusí být přesně to, co jsme očekávali, ale je třeba mít na paměti, že každý člověk v danou chvíli dělá to nejlepší, co právě umí. A je možné, že jsme svoji prosbu špatně formulovali, nebo jsme ji řekli jen napůl.
Komunikace je v tomto případě nesmírně důležitá, vlastně klíčová. Pamatujte: Slova jsou pouhými 7% celkové komunikace. Proto je velmi důležité správné vyjadřování!
A jak si vedete vy? Do jaké míry jste ochotni si o pomoc říct? A které programy vám v tom brání? V každém případě, vše se dá naučit. Pomoci druhým, i říci si o pomoc.
