Vše je v nás.
Vše vychází z nás.
Všechny zdroje máme v sobě. Sebedestruktivní i sebeléčivé.
Můžeme střídat partnery, zaměstnání, lidi kolem nás, stále dokola všem vyprávět svůj tragický životní příběh, přesto se nic nezmění. Naopak. Dokud nepochopíme, že vše kolem nás je naším odrazem, můžeme se neustále obklopovat novými lidmi, věcmi, situacemi, změna nepřichází. Do života nám budou vstupovat stejní partneři, stejní lidé, další zaměstnání, kde se opět budeme cítit špatně. Budeme hledat opakovaně nové posluchače našich příběhů a tím stále přikládat polínka do ohně naší bolesti.
I to je v pořádku. Jen však budeme čekat marně, že se něco změní.
Každý máme svůj životní příběh. Mnozí z nás potřebují svůj osud sdílet s ostatními. Stále dokola. Jakmile už naše okolí zná převážnou část našeho života, hledáme nové posluchače, kteří nám budou ochotní naslouchat, aniž by nás nabádali ke změně. Tímto postojem se stáváme obětí vlastního Já. Stačí nám, že s námi někdo soucítí, lituje nás, je nám otevřený. A my očekáváme úlevu. Přesto se nic neděje. Možná jen na moment. Ale i ten je velmi prchlivý.
Mnohdy máme nutkání druhé poučovat, podsouvat jim, hodnotit je a kritizovat. Přitom se sami se sebou cítíme tak mizerně, utápíme se v sebelítosti, nepochopení a osamělosti. Nebo se záměrně uzavíráme před světem, před lidmi.
A nebo naopak, už víme, že dále nechceme přikládat do ohně naší nespokojenosti, zoufalství. Nechceme být obětí svého života. Nechceme být takto vnímáni.
Chceme změnu. Chceme něco jiného. Tušíme, že pokud budeme opakovaně popisovat svůj těžký životní osud, budeme jej žít i nadále.
Hledáme cesty, způsoby a především sami sebe. Poznáváme se. Kým jsme doposud byli a kým chceme být. Nebo, kým rozhodně už být nechceme. Rozhodujeme se vědomě pro tuto cestu.
Pak započne léčba.
Už to nejsou ti kolem nás, kdo zodpovídají za naše pocity, emoce.
Už to není náš partner, zaměstnavatel, všichni kolem nás, kdo nám nedovoluje žít naplněný život.
Už jsme to výhradně my, kdo dovolí druhým, zda a jak nám mohou ubližovat. Jsme to my, kdo zodpovídáme za to, jak se cítíme.
Jsme to my, kdo naplněním lásky k sobě naplňuje naše vztahy s druhými.
Nemůžeme očekávat lásku druhých, pokud ji sami sobě nejsme schopni dát.
Terapie jsou jednou z cest k bráně sebepoznání, pochopení toho, kým jsme. Pomáhají nalézt směr k našim snům a cílům. Skutečné terapie pak probíhají mimo místnost terapeuta. Není to vždy lehké. Přesto, kdo se jednou rozhodl vyplout na oceán vlastní zodpovědnosti, vyměnil nářky nad svým osudem za ochotu dělat pro sebe něco lepšího, pokaždé zvítězil.
Kam patříte vy? Jdete po cestě poznání sebe sama? Hledáte se? Poznáváte se a chápete, co vás lidé kolem vás učí? O světě, o životě, o vás?
Nebo jste právě těmi, kdo stále dokola přikládá další polínka do ohně sebezničující bolesti a stojí tak pořád na místě? A co hůře, cítí se mnohem více v beznaději?
Co je na životě krásné, jsou naše volby. Nemusíme čekat. Můžeme se rozhodnout právě teď. Není pak už žádné "AŽ":
Až mi bude lépe...
Až budu z nejhoršího venku...
Až mě někdo spasí...
Až se nebudu cítit tak osamocen...
Až, až, až...
Začněme hned. Teď. Rozhodnutím. Pochopením svého dosavadního života, proč se nám opakují stále ty stejné věci.
Pojďme a vylezme ze své ulity. Známe to tu, a i když se nám tady nelíbí, cítíme se zde bezpečně. Je to pro nás známé prostředí.
Ten skutečný život a svět je však tam za branou naší komfortní zóny. Pojďme, zanechme strach a vystupme ven. Pojďme naplnit svůj život láskou, bezpečím, hojností.
S láskou
Radka
