„Povídej dál, já tě poslouchám,“ zněla slova mojí kamarádky, když jsem jí zrovna vyprávěla jeden ze svých zážitků. Přesto jsem se necítila dobře. Proč?
Ťukala během mého vyprávění do klávesnice svého mobilního telefonu a ačkoli věřím, že mi naslouchat chtěla, musela svojí pozornost zároveň věnovat textu psanému ve svém mobilu. Nemohla se plně soustředit na obsah mého vyprávění. Svůj zážitek už jsem tedy vylíčila velmi stručně a zaměřila pozornost na ni, na novinky z jejího života. Až v tomto okamžiku telefon odložila.
Nejmocnější slova, kterými můžeme vyjádřit druhému svůj zájem a pozornost nejsou „miluji tě“, nebo „záleží mi na tobě“, jak si mnozí z nás myslí. Ačkoli jsou to velmi mocná slova, jsou to slova lásky, citu, náklonnosti. Nikoli však zájmu. Ta skutečná slova pozornosti jsou
Poslouchám tě.
Tato slova nejen, že vyjadřují naši pozornost, náš zájem o druhou osobu, ale zároveň jsou i tou první pomocí, kterou můžeme druhému poskytnout. Zažíváme to sami. Něco nás tíží a kolikrát se nám uleví už jen proto, že se můžeme se svými starostmi někomu jinému svěřit. A pokud nám tato osoba skutečně pozorně naslouchá, pak ani sama netuší, jaké pomoci se nám z její strany dostává.
Mnozí z nás se považují za dobré posluchače, ale je tomu skutečně tak? Jak tedy poznáme, že skutečně umíme naslouchat? A kdy rozhodně nenasloucháme? Existují určitě zásady a my se nyní zaměříme na ty nejdůležitější.
Rozhodně nenasloucháme, když
- udílíme rady, doporučení typu, „já bych na tvém místě udělal/a…“: Pokud nás druhý nežádá o rady či názory, nechme jej prostě dál mluvit. Z vlastní zkušenosti známe, že když se cítíme špatně, něco nás trápí, potřebujeme se především vypovídat. V hlavě máme v tomto okamžiku pouze svůj problém. Všeobecně velmi špatně přijímáme nevyžádané rady. Většinou se pak ohrazujeme slovy: „no ale…“
- formálně utěšujeme slovy, „nic si z toho nedělej“, „to bude dobrý“ atd. : Pomáhá to nám samotným? Cítíme se lépe? Rozhodně ne. Pak to nedělejme ani druhým. Mnohdy tato slova dokážou vše naopak zhoršit.
- převádíme pzornost na sebe „No, to já …“ : Zaměřujeme v ten moment pozornost na sebe. Jak bychom se cítili na místě toho druhého my sami? Pravděpodobně by nám bylo jedno, jaké zkušenosti náš posluchač má.
- kritizujeme nebo vyčítáme: „Vidíš, já jsem ti to říkal(a)!“ To jsou slova, která nikomu z nás rozhodně v danou chvíli nepomůžou.
- druhým čteme myšlenky a doplňujeme nedořečené věty: Někdy i my sami máme problém správně vyjádřit své pocity. A pokud právě zažíváme emoce strachu, smutku, bolesti, deprese, pak nám vyjadřování dělá ještě větší problém. Přesto buďme při naslouchání druhému trpěliví. Sami poznáme, kdy hledá správné slovo a kdy od nás právě očekává pomoc s jeho nalezením.
- si u rozhovoru hrajeme nebo rušíme jakoukoli jinou činností: Při dalších činnostech nemůžeme svojí pozornost 100% věnovat druhému. Rozptylujeme jej, aniž si to mnohdy uvědomujeme a nedáváme mu pocit důležitosti a zájmu.
- druhému skáčeme do řeči a přerušujeme: Někdy máme myšlenku, nebo máme silné nutkání k vyřčenému se vyjádřit. Přesto, odnaučme se to! Někdy si ani neuvědomujeme, jak často druhým skáčeme do řeči. Ztratí tak nejen myšlenku, kterou nám chtěl sdělit, ale brzy i chuť se s námi o cokoli dalšího podělit. Pokud máte nutkání něco sdělit a bojíte se, že svou myšlenku zapomenete, zapište si ji.
Už víme, co děláme špatně, když chceme druhému pomoci a vyslechnout jej. Jak tedy aktivně naslouchat?
Skutečně nasloucháme, když
- posloucháme pozorně: Pokud je to možné, sladíme s druhým držení těla, tón a sílu hlasu a pozorně nasloucháme. Získáme si tak jeho důvěru. A pokud nám druhý důvěřuje, cítí se s námi dobře a v bezpečí.
- projevujeme zájem: Při naslouchání můžeme pokládat otázky, pokud pak dáváme otevřené otázky, není kolikrát ani třeba udílet rady. Často je největší pomocí právě správně položená otázka. Druhý se sám dobere odpovědi i rady, a to takové, která je pro něho nejlepší. V našem podvědomí máme odpovědi na všechny naše otázky, jen je neumíme dostat na naší vědomou úroveň. Stává se pak ne zřídka, že dobře mířená otázka nám pomůže dostat na povrch i odpověď.
- jsme empatičtí: Už jste se někdy zkusili vcítit do role druhé osoby? Jaké jsou její pocity, jak se asi cítila, když právě tuto situaci zažívala? Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že empatie je vrozená talentová vloha. Ano, někomu je dána, někomu ne. Dobrá zpráva však je, že empatii se může naučit úplně každý.
"Empatické naslouchání znamená dočasně žít životem druhého."
Ačkoli se to možná nezdá, aktivní naslouchání je tou největší první pomocí, kterou můžeme druhému okamžitě poskytnout.
Na první pohled to vypadá jednoduše, že? Jediný způsob, jak zjistit, zda jste skutečně skvělými posluchači, je akce. Jakmile bude příležitost, vyzkoušejte to. Uvidíte, jak se druhý s vámi bude cítit. A pokud nebudete hned stoprocentní? Nevadí. Když jste se učili chodit, také jste nepřeběhli napoprvé celý pokoj. Přesto jste to nevzdali, zvedli jste se a zkoušeli to znovu a znovu.
Z vědomého procesu se tak stane návyk, který obohatí nejen váš život.
"Nikdy nepodceňujte naslouchání. Je to jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou se můžete naučit."
Máte problémy ve svých vztazích? Chcete se naučit efektivně komunikovat a zlepšit tak svoje vztahy? Pomohu vám. Kontaktujte mě ZDE.
