Už se vám někdy stalo, že jste potkali člověka, s kterým vám bylo moc dobře, rozuměli jste si, cítili jste souznění a harmonii, zamilovali jste se, a přesto jste cítili, že něco není v pořádku? Že někde ve vzduchu visí to velké“ ALE“? Stále jste si lámali hlavu nad tím, co vám v tomto vztahu chybí a najednou vám to došlo: Chybí vám něco naprosto zásadního, něco, bez čeho se žít nedá a pokud ano, pak velmi obtížně. LÁSKA!
Uvědomili jste si, že necítíte lásku druhé strany. Mohli jste se i zeptat, jak to tedy je, ťuknout na toto téma a najednou vám druhá strana k vašemu úžasu řekla: „Ale já ti nebudu říkat, že tě miluji, jen bych hrál/a komedii.“
Tvrdé procitnutí, že? Vyvstane hned otázka: Co dál? Člověk, který nám byl tolik blízký, s kterým jsme prožívali chvíle štěstí, ten samý člověk se nám najednou velmi vzdálil. Veškerá blízkost, důvěra, naše srdce na dlani, otevřenost…to vše je pryč . Jedním fouknutím vše odplulo. Zůstala jen bolest, zklamání a prázdné místo v srdci. A my tápeme, nevíme co dál. Jen tušíme, že něco musíme udělat. Někde hluboko v nás je odpověď na naše otázky. Zůstávat s tímto člověkem? Trápit se, že nás nemiluje? Nebo dát životu šanci, a nejen tomu našemu, ale i jeho životu, abychom oba mohli najít k sobě toho pravého, koho budeme milovat a kdo bude naši lásku opětovat?
Každý člověk na této planetě touží po lásce. Láska je naší součástí, přirozeností. A každý z nás si zaslouží lásku. Úplně každý. I vy. Láska není za odměnu. Buď je, nebo není. Lásku dáváme a přijímáme. Bez očekávání. Bez podmínek.
Jsou však lidé, kteří raději budou s tím, koho nemilují jen proto, aby nebyli sami a zapomněli tak na minulost – na bolestnou minulost. Bohužel, pokud si k takovému člověku vypěstujeme vztah, blízkost, důvěru, můžeme se pak cítit velmi zraněni, někdy i dokonce zrazeni. A proč? Protože najednou zjistíme, že ani tento člověk nás nemiluje a jediný důvod proč s námi je, je strach ze samoty. V podstatě zaplňujeme prázdné místo v jeho životě.
Může nám být takový člověk oporou? Když je nám smutno, potřebujeme obejmout, rozhodně od takového člověka nemůžeme očekávat láskyplné objetí, či jakoukoli útěchu. V jeho životě hrajeme velmi důležitou roli. Ano, jsme pro něj velmi důležití, ale pozor, ne jako partneři, ale jako pouhý převozníci. Vezeme jej na vlnách života z nevlídného bolestivého břehu na břeh štěstí a lásky. A až tam doplujeme. i tento člověk bude schopen milovat, otevřít se a znovu žít v lásce a důvěře. Bohužel, v mnohých případech ne s námi. Jsou i tací „převozníci“, kteří mají štěstí. Na druhém břehu tato osoba totiž loďku neopustí z jediného důvodu: uvědomí si, co pro něj jeho „převozník“ znamená. Většina se však setkává právě naopak s tím, že pomůže v těch nejtěžších chvílích a pak je opuštěn kvůli jiné osobě, té, u které našel to, co u něj ne – lásku.
Ve chvíli, kdy si toto uvědomíme, jakou roli hrajeme v životě druhého, vyvstane nám okamžitě otázka „A co dál? Co teď?“ Každý z nás si může zvolit směr své cesty. I tady máme na výběr. Jednou z možností je dál hrát svojí roli, roli převozníka. Ovšem mějme na paměti, to není naše povinnost. Všichni máme právo na štěstí. Dál můžeme veslovat, proti proudu, se zátěží na loďce. Cesta za štěstím s takovým břemenem není snadná. Snadnější je pouze pro toho, kdo se veze. Ale jsme to stále my, kdo se nadře. Jsme to my, kdo se snaží, aby vše bylo skvělé, krásné, jen proto, že nám na druhém záleží. A pak se dostaví zklamání, smutek, žal. A uniká nám fakt, že není na vině člověk, kterého jsme po celou dobu vezli, milovali. Na vině jsme my sami. Byli jsme to my, kdo si tuto cestu zvolil a kdo dovolil, aby s námi na jedné loďce plul.
"Pamatujte: nikdo nám nic nedluží. Ani lásku."
Stejně tak ani my nic nedlužíme druhé straně. Takže pokud se rozhodneme loď opustit a nastoupit do jiné a sami, bude se nám plout mnohem snáze a můžeme i třeba cestou narazit do loďky někoho, kdo pluje na stejný břeh.
Ano, bude nám možná zpočátku smutno, že jsme sami, ale ruku na srdce, po čem doopravdy toužíme? Po nenaplněném vztahu, nebo po člověku, který o naší lásku stojí a opětuje ji, váží si nás a přijímá nás takové, jací jsme? Nikdy nic není jistého a láska není závazek. Stačí jen k sobě najít takového partnera/partnerku, který touží po tom samém. A společně s námi vytváří náš vztah, má stejné životní hodnoty a spolu jdeme za svými cíli.
Ani jedna cesta není špatná nebo správná. Obě jsou skvělé. Jen záleží, po čem kdo touží, co doopravdy chce, jaká jsou jeho očekávání, hodnoty a co je pro něj v životě skutečně důležité.
Ať už se rozhodnete pro jakoukoli cestu, zda vydržet, či dát se tou svojí vlastní, vždy dojdete ke svému cíli. Buď oklikou, nebo přímo. Nikdo z nás však v tuto chvíli neví, která je která…
Hodně štěstí na vaší cestě ke šťastnému břehu.
Máte problémy ve vztahu a nevíte si rady? Chcete se naučit efektivně komunikovat a svůj vztah změnit na plnohodnotný? Pomohu vám. Kontaktujte mě ZDE.
